O tmě v Beskydech
Tma je v noci stav přirozený, stejně jako světlo ve dne. Velká část živočichů je aktivní v noci (například u některých hmyzích řádů i 80 %). Dnešní způsob využití elektřiny přináší problém nadměrného svícení, které vážně narušuje přirozené životní prostředí a chování živočichů i rostlin. Z tohoto důvodu by měla být ochrana nočního prostředí samozřejmou součástí managementu chráněných území.
Světelné znečištění způsobují umělé zdroje světla – veřejné osvětlení, reklamní poutače, průmyslové objekty, nebo nákupní zóny. Dobrá nejsou ta svítidla, která svítí bez užitku do horního poloprostoru, lidem do oken bytů apod. Světlo z umělých zdrojů osvětlení se rozptyluje na částicích v zemské atmosféře a způsobuje zesvětlení oblohy. Obloha uprostřed velkoměst je natolik světlá, že zde lze pouhým okem spatřit jen několik nejjasnějších hvězd. Ve středně velkých městech jsou to desítky, za městem až stovky hvězd. Daleko od měst je pak možné pouhým okem spatřit až několik tisíc hvězd. V Beskydech je to kolem 2000 hvězd. A na nejtmavších lokalitách na světě (vrcholky Havajských či Kanárských ostrovů, poušť Atacama v Chile, neosídlené oblasti Afriky či Austrálie) je to 3000-4000 hvězd!
Světelné znečištění se ale netýká jen měst a jejich blízkého okolí! Rozptýlené světlo se projevuje na desítky kilometrů od velkých měst, takže ovlivňuje jas oblohy a světlost krajiny i daleko v horách. Nejde jen o zvýšený jas oblohy, který ztěžuje pozorování slabších vesmírných objektů a proto vadí astronomům. Světelné znečištění má vliv i na životní prostředí.
Při řešení problematiky světelného znečištění nejde o to zhasnout, ale svítit účelněji. Je vhodné mít taková svítidla, která budou svítit KDY je potřeba, KAM je potřeba a JAK SILNĚ je potřeba. Více najdete na stránce jak svítit lépe.
Nízká hustota obyvatelstva v Beskydech jde ruku v ruce s malou mírou světelného znečištění. Platí jednoduché pravidlo, že čím blíže k lidským sídlům, tím více je příroda v noci narušena světlem z měst. Ve střední Evropě už je velice těžké nalézt místa s přírodně tmavou oblohou, tj. bez známek světelného znečištění. Beskydy bohužel mezi ně již nepatří. Ale i zde je obloha daleko tmavší, než na velké většině území střední Evropy. Proto je důležité snažit se tento stav zachovat, popř. zlepšit.
A co se dá na jasné, bezměsíčné noci v Beskydech pozorovat?
Mléčná dráha
Mléčná dráha je stříbřitý pás táhnoucí se přes celou oblohu. Mléčná dráha není nic jiného, než spirální ramena naší Galaxie čítající stovky miliard hvězd a oblaka mezihvězdného plynu a prachu. Slunce je jednou z těchto hvězd v naší Galaxii. Ke spatření Mléčné dráhy stačí vyjet pár kilometrů za město. Avšak její nejkrásnější detaily spatříte pouze na tmavé obloze, daleko od světel umělého osvětlení. I v Beskydech lze zažít úchvatný pohled na Mléčnou dráhu se spoustou tmavých oblastí, které jsou tvořeny mezihvězdným prachem zastiňujícím vzdálenější hvězdy. Nejhezčí části Mléčné dráhy lze spatřit na letní obloze v souhvězdích Labutě, Orla a Štítu.
Mléčná dráha v BOTO. Foto Jan Kondziolka.
Zodiakální světlo
Nebo též zvířetníkové světlo. Jde o meziplanetární prach ve Sluneční soustavě, který je osvětlen Sluncem. My pak na Zemi pozorujeme slabý světelný pás táhnoucí se v ideálním případě po celé obloze. Nejjasnější je nejblíž Slunci, tzn. za soumraku (či před svítáním) jako šikmý kužel světla. Dále je také možno pozorovat protisluneční bod, tzv. protisvit. Úhel náklonu zvířetníkového světla se v průběhu roku mění. Světlo se totiž promítá podél roviny oběhu Země kolem Slunce (ekliptiky). Ideální pozorovací podmínky jsou v období kolem jarní rovnodennosti, kdy lze kužel zvířetníkového světla spatřit po setmění nad západním obzorem. Další možností je období kolem podzimní rovnodennosti, kdy je nejlépe viditelné ráno před svítáním nad východním obzorem.
Zvířetníkové světlo na Gruni v Beskydech. Jasný bod je planeta Venuše. Foto Jan Kondziolka.
Polární záře
Ano, i do našich zeměpisných šířek může čas od času polární záře zasahovat. Nejčastěji je tento jev viditelný z polárních oblastí. Polární záře souvisí se sluneční aktivitou. Slunce je hvězda – velká koule žhavého plazmatu. Na slunečním povrchu dochází k dramatickým dějům (erupce a výrony hmoty). Při erupcích se do okolního prostoru uvolňují velké oblaka nabitých částic. Při zásahu Země takovým oblakem začnou nabité částice interagovat se zemskou atmosférou a excitované atomy v zemské atmosféře vykouzlí nádherné divadlo v podobě polární záře. Je to velmi dynamický jev, kdy se vzhled záře mění každých pár sekund.
Sluneční aktivita kolísá v periodě cca 11 let. Když je Slunce v maximu své aktivity, “chrlí” k Zemi častější a silnější oblaky nabitých částic. V tomto období máme větší šanci pozorovat polární záři i ze střední Evropy. Aktuální maximum nastává okolo roku 2013. Zvýšená aktivita trvá až několik let kolem tohoto data. Jistě se tedy máme na co těšit.
Polární záře, jak ji zachytil Martin Mašek 26.9.2011 v Jizerské oblasti tmavé oblohy.
Airglow
Název airglow by se dal volně přeložit jako záření vzduchu. Mechanismus vzniku je podobný jako u polárních září. Aktérem však zde nejsou nabité částice slunečního větru, ale samotné sluneční záření, zejména jeho ultrafialová složka. Vzduch ve vyšších vrstvách atmosféry se během dne „nasytí“ energií, kterou pak v průběhu noci vydává formou slabého záření. To je tak slabé, že pro jeho spatření je nutná co nejtmavší obloha. I potom je airglow očima pozorovatelný pouze jako „tušení“ jasnější části oblohy. Barvy není možné okem pozorovat, protože jeho intenzita nestačí k podráždění čípků (světlocitlivých buněk způsobující barevné vidění) v oku a vnímáme ho jen tyčinkami (černobílé vidění). Na fotografii s delší expozicí pak vynikne jako zelené pásy při obzoru, nebo i po celé obloze.
Airglow v Beskydech, foto Jan Kondziolka.
Stíny
Na to, že objekty osvětlené Sluncem či Měsícem vrhají stín, jsme již zvyklí. Věděli jste však, že planeta Venuše může být někdy tak jasná, že objekty osvětlené Venuší mohou vrhat svůj stín? A nejen Venuše. Pozorovatelé, kteří pozorovali v místech s absencí světelného znečištění, tedy na přírodně tmavé obloze, uvádějí, že byly pozorovatelné stíny od Mléčné dráhy. A v nejtmavších lokalitách na světě (jihoamerické Andy) si lze povšimnout i stínů, které vrhají objekty osvětlené zvířetníkovým světlem. Bohužel v Beskydech již není obloha natolik tmavá, aby šla většina z těchto jevů pozorovat.
Bioluminiscence
Snad každý jsme už někdy viděli světélkovat světlušky. To však nejsou jediní zástupci světélkujících organismů. Na světě existuje 620 druhů světélkujících zvířat, 18 druhů hub, 13 prvoků a 2 druhy bakterií! Mohou to být červi, pavouci, hlemýždi, medúzy, vodní mikroorganismy a další. U nás v Beskydech je pak reálná možnost spatřit „světélkující dřevo“, nebo houby. Ideální je k tomu teplá letní noc po dešti. Mechanismus světélkování dřeva je skryt v houbách – nesvětélkuje strom, ale houby, které ho rozkládají. Ideální jsou proto staré ztrouchnivělé pařezy.
